Vzhlédly jsme a nechápaly, proč někdo něco zapaluje. Najednou se hromádka pohnula a vyletěla z ní noha. Až pak nám došlo, že je to člověk. Rychle jsme tam běžely. Když jsme tam už skoro byly, přikutálel s k nám hasicí přístroj. Prázdný. Lidé se hnali za dalšími hasicími přístroji, další si sundávali kabáty, aby muže uhasili. Rozhlédla jsem se kolem a viděla jsem, jak ostatní volají záchrannou službu a policii.
Než jsem se stačila pohnout, tak muž už nehořel. Jediné, co připomínalo oheň byl muž a smrad spáleného masa. Všichni se zastavili, nikdo už netušil, co má dělat. Tak všichni přítomní jen čekali na záchrannou službu, nebo policii. Jako první přijela policie. Nejdřív jen dvě auta, ale postupně se to hromadilo a bylo jich tam přinejmenším šest nebo sedm. Policajti došli k popálenému muži a kryli ho dekami. Asi aby ho nikdo nefotil. To podle mě nedává smysl. Myslím, že zapálení se je protestivní smrt, že na sebe chtěl upozornit. Doteď pořád přemýšlím, proti čemu by chtěl protestovat. Nemyslím si, že v ČR by byla situace tak vyhrocená, aby se kvůli tomu měl někdo zabít. Je možné, že chtěl vyslat protest na Psychiatrickou léčebnu, nebo někomu, kdo mu ublížil. Tak, či tak, myslím, že by udělal lépe, kdyby se zabil nějak jinak. Aspoň by ho to tolik nebolelo (nepálilo).
Zpět k tomu, co se všechno dělo. Asi po pěti minutách přijeli hasiči. Ti už tam byli k ničemu. Vystoupili, a když si všimli, že už nic (nikdo) nehoří, nastoupili zpátky do auta a jen seděli. Nakonec přijela sanitka. Možná víc než deset minut po tom, co se to stalo. Vystoupili a pomaličku šli k zraněnému. Jako by jim byl lhostejný život jiných lidí. Nevím, co jim v tu chvíli běželo hlavou, každopádně nohy jim neběžely. Trvalo jim asi minutu a půl než se k němu dostali. Bylo to ani ne sto metrů. Došli tam a upřímně nevím, co dělali. (Policisté ho kryli výborně, musím říct.) Nějakých pěti minutách ho odnesli do sanitky a tam s ním něco dělali. Když se zavřely dveře sanitky, policie se začala vyptávat, jestli někdo viděl, co se stalo nebo to, jak se muž zapálil. Nic jsem neříkala, jednak kvůli tomu, že jsem musela domů a oni si odváželi lidi, co se přihlásili na stanici, a jednak z toho důvodu, že moje výpověď by jim podle mého stejně něpomohla.
Velmi mě potěšil a také překvapil postoj přítomných lidí. Jak mu hned začali pomáhat, i když věděli, že se zapálil sám. Chtěli ho zachránit a to ho ani neznali. Narozdíl od státních zaměstnanců, kterým to (aspoň mi to tak přišlo) úplně jedno. A to za záchranu lidí dostávají zaplaceno, přitom občané toho chtěli udělat tak stokrát více.
Tento článek jsem napsala, hlavně z důvodu zamyšlení se nad tím, jaký máme k cizím lidem přístup a jak se chovají lidé k cizím, kteří jsou v nesnázích.